Často po mně někdo chce, abych mu pomohla necítit to, co cítí. Jenže my psychoterapeuti jsme tu právě od toho, abychom lidem pomáhali být v dobrém kontaktu sami se sebou. Pokud je někdo učí naopak manipulovat sám se sebou, není to psychoterapeut (bez ohledu na to, jak se nazývá – bohužel se dnes může psychoterapeutem nazývat kdekdo).
To, co cítíme, má vždy své důvody. Nejčastěji jimi je skutečnost, na kterou svými emocemi skutečně přiléhavě reagujeme (cítíme smutek, lítost, zklamání, vztek apod.), ačkoli jsou nám tyto emoce nepříjemné. Lékem není potlačení, ale naopak přijetí. Některými situacemi se prostě musíme poctivě probolet, abychom z nich získali skutečnou zkušenost (od slova zakusit), emoce integrovat a tím i zahojit. Jindy, a u toho bych se ráda zastavila, mají naše pocity varovnou funkci. Můžeme cítit strach nebo nedůvěru. Může to souviset s tím, co už máme za sebou (zkušenosti), ale také s tím, s čím se aktuálně potýkáme nebo do čeho se chystáme. A zde není nikdy dobré svoje pocity podceňovat. Naopak je třeba porozumět, nakolik plynou pouze z minulosti a nakolik jsou skutečně varovnými signály.
Nechávat si podsouvat, že něco cítíme „špatně“ je vždy manipulací toho, kdo se nám snaží naše pocity vymluvit. K manipulaci musí mít člověk důvod. Žena, kterou předchozí partner podváděl, je vnímavější vůči podnětům, které by mohly na nevěru poukazovat, ačkoli novému partnerovi důvěřuje. Je to zcela pochopitelné, a tak když se ho zeptá, kdo je XY, jejíž jméno každou chvíli zahlédne na displeji partnerova mobilu, bylo by adekvátní s pochopením odpovědět. Pokud se však muž rozčiluje, že ho partnerka kontroluje a podezírá, poukazuje to buď na jeho neschopnost empatie nebo na to, že skutečně něco tají, nebo na obojí – každopádně na jeho problém s kontrolou a tématem důvěry obecně. Jenže žena, která není zvyklá brát vážně svoje pocity, přijme jeho obvinění a začne svoje pocity odmítat, potlačovat.
V knize Ženy, které běhaly s vlky, autorka rozebírá pohádku o Modrovousovi. Čaroděj se oženil s princeznou, které dal k dispozici celý svůj zámek, jen do jedné komnaty nesměla. Princezna byla poslušná a až teprve když přijely na návštěvu starší sestry, přiměly ji, aby se do zakázané komnaty podívala. Komnata byla plná mrtvých žen. S pomocí sester a bratrů se princezně podařilo ze zámku uprchnout.
Lidé, kteří nechtějí vnímat varovné signály, jsou jako poslušná princezna. Bojují sami se sebou, místo aby se pokusili poznat domnělé nebezpečí a případně bojovat právě s ním. Zůstávají v nevědomosti a tím i v nebezpečí. Tím, že se nutí necítit, co cítí, nezískají ani klid z možného poznání, že není třeba se bát (kdyby třeba čaroděj měl v tajné komnatě sbírku angličáků) ani z nebezpečí uniknout.
Slyšela jsem ještě jiný výklad pohádky: Jejím poselstvím prý je, že do partnerského vztahu žádné tajemství nepatří. Kdo si nechává svou tajnou komůrku, není partnersky zralý, ale vztahuje se k ženě jako separující se chlapec k matce.
Ať tak či tak, starší sestry symbolizují moudrost, která nabádá nezavírat před ničím oči a podporuje život v pravdě (i když může být krutá) jako jediný bezpečný. Bratři potom v pohádce symbolizují sílu z nebezpečné situace uniknout.
Takto „starší sestry“ postrčí třeba ženu k tomu, aby se po mnoha podivných událostech nakonec podívala partnerovi do mobilu. „Neotvírejte třinácté komnaty, když pak nevíte, co si s jejich obsahem počít,“ říkal kdysi můj kolega. Myslím, že neměl pravdu. V situaci ohrožení je třeba sebrat odvahu, třináctou komnatu otevřít a pak sebezáchovně jednat. Mnohdy v tom ovšem brání stud či pocity provinilosti za to, že jsme slepě nedůvěřovali. Žijeme asi v úplně zvrácené době prosté zdravého rozumu, když nám připadá horší poslechnout svou intuici a varovné signály a prověřit si jejich správnost či nesprávnost, než to, že nás nejbližší člověk podvádí.
Když se opakovaně pokoušíme věřit víc slovům druhých než svým pocitům z nich, ztrácíme tím moc nad vlastním životem. Setrváváme ve vztazích, ve kterých nám není dobře a manipulujeme sami se sebou. Cítíme se čím dál bezmocněji a paradoxně se tak stáváme čím dál paranoidnějšími. Místo abychom své pocity zkoumali a nechali se jimi vést k akci, držíme je v sobě, kde bují často nezdravým způsobem. Sílí v nás pocit, že nemůžeme nic změnit a že nás druzí jen ovládají. Naopak když své pocity bereme vážně a necháme se jimi vést, máme tak život zdravě ve svých rukách. Sami se rozhodujeme, komu jak velký prostor ve svém životě dáme. A není vůbec třeba se obávat, že nejsme objektivní. Nemůžeme být. To, jak se s kým cítíme, je subjektivní. Jestli nám není dobře s tím, s kým někomu jinému dobře je, je to zcela v pořádku. Žijeme svůj jedinečný život a své jedinečné vztahy. Nikdo jiný není v naší kůži a my nejsme v kůži nikoho jiného.
Nejdůležitější důvěra je totiž právě sebedůvěra. Důvěra ve vlastní pocity, intuici, nikoli důvěra ve slova druhých. Když nás zaskočí něčí činy či smýšlení o druhých, které je často jen projekcí vlastních niterných pochodů, je třeba brát své pocity vážně a nikoli se nechat uchlácholit slovy, jimiž se druhý snaží před námi postavit do dobrého světla. Svoje pocity a jejich souvislost s vnější skutečností je třeba zkoumat, ne před nimi zavírat oči. Se zavřenýma očima žijeme ve tmě. Ale žít chceme jistě ve světle.